Osobní rozvoj jako cesta za štěstím

Máte občas pocit, že ať uděláte cokoli, tak nic nezměníte? Že se můžete snažit, jak chcete, vynaložit hromadu energie, vyždímat se na kost, ale stejně to nebude stačit k tomu, aby se věci pohnuly správným směrem? Pokud ano, pak děláte něco špatně. Je jedno, jestli podobné pocity zažíváte v práci, do které vkládáte spoustu sil, a nedostává se vám zpět žádné skutečné uspokojení, nebo do partnerských vztahů, ve kterých zůstáváte, i když nejste šťastní. 

Pokud se trápíte, je to známka toho, že děláte něco špatně. 

Když jsme se narodili a vyrůstali jsme, byli jsme šťastní a nic nás netrápilo. Cítili jsme se svobodní, všechno nás zajímalo, nic jsme nenechali chvíli v klidu. Jak jsme vyrůstali, začali jsme si kolem sebe vytvářet různé bariéry, začali jsme se bát zákazů a autorit. Začali jsme vnímat tlaky, které na nás klade okolí, a začali jsme jim podléhat. Přestali jsme být přirozeně zvídaví, ale začali jsme zkoumat, co na nás není dokonalé, co nemáme, a ostatní mají. Začali jsme mít mindráky a závidět. Začali jsme si vytvářet představy o tom, jak funguje svět, a podle těchto představ jsme začali žít. Stali jsme se apatickými konzumenty. Ztratili jsme naši dětskou hravost a odvahu a staly se z nás loutky hrající podle předepsaného scénáře roli, ve které se úplně necítí. Jako tříletí jsme si rádi hráli, potkávali své vrstevníky a společně s nimi plánovali rošťárny.

Postupem času se z nás vytratila chuť spolupracovat, kolegy nepovažujeme za spoluhráče. S ostatními nespolupracujeme tak, jako když jsme na pískovišti stavěli opevněné hrady. Tehdy nám nedělalo problém říct, co si skutečně myslíme. Dnes jsme sevření obavami a radši si věci jen myslíme. Děláme věci, které nás nebaví a neuspokojují, protože za ně dostáváme peníze. Peníze, které za tuto práci dostáváme, považujeme za malé v porovnání s úsilím, které nás práce stojí. Kolegy nemáme rádi, myslíme si, že jsou neschopní a líní. Do očí jim to však nikdy neřekneme, protože se obáváme konfliktu, který považujeme za zbytečný.

Všimli jste si někdy toho, jak vypadají malé děti, když si hrají na dospělé? Protáhnou tváře, zvážní jim výraz a jako mávnutím proutku se ztratí jejich bezstarostnost. Děti jen napodobují to, co vidí. Vědí, že až budou dospělí, budou muset být také vážní a ustaraní.

 Co nám tedy přináší svět, ve kterém žijeme? Nelíbí se nám, nejsme v něm spokojení, je často povrchní. Dlouho jsem nad touto otázkou přemýšlela a myslím, že to, co mě v tomto světě drželo tak dlouho, byl strach. Strach ze změny, z neznámého. Tenhle svět se mi sice nelíbí, ale znám ho. Vím, že když budu chodit do práce, dostanu na konci měsíce výplatu. Vím, že když zůstanu se svým partnerem, zůstane pravděpodobně i on se mnou. Mám v tomto světě svoje jistoty, o které bych v tom jiném světě přišla. Bojíme se změny, protože máme strach z nejistoty a neznáma.

Pokud jste ale v situaci, že vás vaše jistota ničí, cítíte se unavení, vyčerpaní a bezmocní, je čas s tím něco udělat. Začátkem všeho je první krok: Rozhodnout se, že s tím chcete něco udělat.

  • Facebook
  • Google+