PROČ SE CÍTÍME VYČERPANĚ?

Máte často pocit, že ať uděláte cokoli, nic nezměníte? Že se můžete třeba stavět na hlavu, vynaložit hromadu energie, vyždímat se na kost, ale stejně to nebude stačit? Pokud ano, pak děláte něco špatně. Je jedno, jestli podobné pocity zažíváte v práci, do které vkládáte spoustu sil, a nedostává se vám zpět žádné skutečné uspokojení, nebo do partnerských vztahů, ve kterých zůstáváte, i když nejste šťastní. Pocit, že nic nemá smysl, přepadne občas každého z nás. Vnitřně cítíme, že bychom se měli postavit na nohy a začít něco dělat, ale schází nám energie, máme obavy a vlastně ani pořádně nevíme, kde a jak začít.

Na své problémy neustále myslíme a čím víc to děláme, tím více naše problémy bobtnají. Nejdřív jsou to jen malé, nepříjemné věci, které nechceme řešit a vnímáme je jako něco, co ve svém životě prostě nechceme. Popíráme je, mluvíme o nich s přáteli a vyprávíme je jako příběhy o tom, co všechno se nám děje a jak špatně se máme. Naši známí nás často politují, nebo nás vyslechnou. Řeknou nám k tomu něco svého, v našem problému se řádně pošťourají a nám se najednou problém zdá ještě větší a složitější než na začátku. Zase podlehneme panice, máme potřebu se vypovídat a ulevit si a najdeme dalšího člověka, který je ochoten poslouchat a v našem problému se za nás pošťourat. 

Nejméně energie a stresu vám přinesou problémy, které nerozpitváváte s ostatními, ale řešíte. Je přirozené, že se chcete s někým poradit a s někým své starosti probrat. Volte tyto lidi ale opatrně a spíš z okruhu svých blízkých, nebo odborníků. Nevěšte své bolístky a trápení na nos každému, kdo je byť jen trochu ochotný vám naslouchat. Zbytečně se tím vyčerpáváte, tito lidé vám váš problém vyřešit nepomohou, naopak vám udělají v hlavě ještě větší zmatek.

PROČ SVÉ PROBLÉMY NEŘEŠÍME?

Zažila jsem to sama a dobře vím, jak je to vyčerpávající. Dlouhou dobu jsem žila ve světě, ve kterém jsem nebyla šťastná. Vložila jsem do přemýšlení o tom, jak se trápím a jak je mi ubližováno tolik energie, že už jsem neměla sílu na nic jiného. Když jsem jela do práce, nečetla jsem si knížku, ale přemýšlela o tom, proč jsme se ráno s partnerem pohádali. Celé dopoledne jsem se nemohla na nic soustředit, protože jsem měla náladu pod psa. O polední pauze jsem s kolegyní neprobírala nic jiného, než jak jsem na něj naštvaná a co mi ten zmetek zase udělal.

Kolegyně mě na oplátku zásobovala svojí dávkou negativismu. Přítel ji asi podvádí, šéf je naprostý idiot, kolegové líní jako vši a všechnu svoji práci hází na ni. Volně jsme přešly na to, jak jsme za tu otročinu od nevidím do nevidím špatně placené. Za tu almužnu si těžko kdy našetříme na všechno, co bychom chtěly. Z oběda jsem se zpravidla vracela se stejně špatnou náladou, otrávená, znechucená a s pocitem, že je to všude stejné a stejně na nic.

Pokud do svého života nepustíme nic jiného, než negativní pocity, nemůžeme se divit, že je celý náš život negativní a my už nemáme sílu na to, abychom problémy začali řešit. Jsme vyčerpaní už jen z toho, jak se naše mysl brání veškeré té negaci kolem.

PROČ ŽIJEME V UZAVŘENÉM KRUHU?

Neustále jsem ze všeho obviňovala okolí a v tomhle nastavení mysli jsem úspěšně žila několik let. A trápila se. Neměla jsem čas, chuť a energii na nic, co by mě bavilo. Pro všechno jsem byla schopná nadchnout se na pár dní a pak mé nadšení vyprchalo. U ničeho jsem dlouho nevydržela a nic jsem nebyla schopná dokončit tak, abych s tím byla sama spokojená. Z ničeho jsem neměla radost. Došlo to tak daleko, že jsem přestala mít chuť ráno vůbec vylézat z postele. Budík jsem odkládala čtyřikrát, než jsem vstala a některé dny jsem prostě nevylezla vůbec.  

Cítila jsem se hrozně a nevěděla jsem, jak z toho uzavřeného kruhu pryč. Mám jít k psychologovi? Mám si říct o antidepresiva? Nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnu sama. Cítila jsem se na dně a nemyslela jsem si, že bych to mohla dokázat sama. Zároveň jsem se ale styděla, protože obecně vzato, ve srovnání s jinými lidmi, neřeším žádné vážné problémy. Neumírají mi rodiče, nemám hlad a nemusím chodit žebrat, mám kde spát a koupit si můžu více méně cokoli. Ten problém byl ve mě, ale ani jsem ho nedokázala pořádně pojmenovat.

Podle posledních statistik vzrostla spotřeba antidepresiv v České republice za posledních deset let trojnásobně. Každé ráno zobe svoji pilulku štěstí každý dvacátý z nás. Když ještě přičtete ty, kteří si pravidelně dávají půllitr štěstí, lahvinku štěstí nebo gram štěstí, pak mezi námi moc skutečně šťastných lidí není. U prášků, alkoholu a drog to ale nekončí. Jiní se přejídají, druzí hladoví, třetí žijí virtuální realitě, čtvrtí ve světě internetového porna. Skoro každý z nás hledá štěstí v nějakém úniku - léky, drogy, alkohol, virtuální realita, co bude dál?

Lidé z mého okolí se mě začali ptát, co se se mnou děje, že vypadám hrozně. Vytáhla jsem opět z kapsy všechny své negace a začala je na okolí sypat. Všichni mě litovali, ale postupně jsem si začala všímat, že se mi vyhýbají. Koho by také bavilo trávit volné chvilky s někým, kdo jenom nadává, stěžuje si a nemá z ničeho radost. Nikdo neměl dostatek odvahy, aby mi něco řekl do očí. Zpětně se ale ani moc nedivím, zřejmě se obávali mé reakce. Všichni jen postupně začali odcházet z mého života, až v něm zůstali jen ti, kteří si výměnou za mé vyslechnuté nářky vylili vlastní jedem zalité srdce.

PROČ NEŘÍKÁME, CO SI SKUTEČNĚ MYSLÍME?

Došlo mi, že pokud s tím nezačnu něco dělat, tak si zadělávám na vážný problém, ze kterého se už snadno nevymotám. Začala jsem přemýšlet, co cítím a proč to cítím. A zjistila jsem, že to, co mě ochromuje, je strach. Bojím se, že prožiji další stereotypní den plný konfliktů a hádek. Všechny ty úkoly a povinnosti, kolegové a do toho partner. Intriky, pomluvy, z toho všeho jsem byla unavená. Bála jsem se, že když řeknu pravdu o tom, co cítím a co si myslím, tak mě v lepším případě budou nenávidět, v horším rovnou vyhodí.

Bála jsem se, že když přijdu o práci, nenajdu si novou a nebudu schopná platit nájem. Živě jsem si představovala samu sebe pod mostem a pojímala mě hrůza. Bála jsem se, že když budu dál mlčet a žít v téhle přetvářce, nikdy nebudu spokojená a šťastná. Bála jsem se, že nikdy nebudu mít práci, která by mě skutečně bavila a zároveň i přijatelně zajistila. Bála jsem se, že když nebudu plnit ty role, které ode mě ostatní očekávají, odmítnou mě a opustí. Bála jsem se říct partnerovi, že jsem v našem vztahu nespokojená, protože jsem si myslela, že odejde za jinou.

Podle průzkumu z roku 2014 se každý pátý zaměstnanec obává ztráty zaměstnání. Zcela jistých svojí prací si je také asi pětina zaměstnanců. Obava ze ztráty zaměstnání je podle psychologů projevem nízkého sebevědomí. 

ŽIJEME VŠICHNI NA STEJNĚ ŠEDÉ PLANETĚ?

Mé pocity mě donutily začít se víc rozhlížet kolem sebe. Zjistila jsem, že v tom zdaleka nejsem sama. Kamarádky dělají podobné věci ze stejných pohnutek, jako já. Děláme je všichni. Naše životy jsou mizerné proto, že si nedovolujeme žít život takový, jaký chceme. Nejsme autentičtí, žijeme v přetvářce.

Nemohla jsem ten tlak už vydržet. Postupem času jsem našla věci, které mi pomohly změnit moje myšlenkové nastavení. Podařilo se mi své staré strachy opustit. Našla jsem cestu, jak žít autentický život, mít radost z každého úkolu a výzvy, která přede mnou stojí. Nedělat věci, ve kterých nevidím smysl a které mi nepřinášejí uspokojení. Naučila jsem se pracovat s úkoly, které jsem si vytyčila. Organizovat si práci a volný čas tak, abych se cítila vyrovnaná a spokojená. Zjistila jsem, že ten stejný svět, který mi předtím připadal nespravedlivý a zlý je i místo, kde je možné naprosto všechno. Zjistila jsem, že pokud nebudu samu sebe vnímat jako oběť, přestane se ke mně okolí jako k oběti chovat. Důležité je, co chceme vnímat, co chceme dělat a jestli skutečně začneme a nenecháme se odradit neúspěchy. Mít strach z neznámého je naprosto přirozené. Každý se cítí bezpečněji v situacích, které zná. I blbá realita je lákavější, než nejistota v neznámu.  

Pokud jste ale v situaci, že vás vaše jistota ničí, cítíte se unavení, vyčerpaní a bezmocní, je čas s tím něco udělat. Začátkem všeho je uvědomit si, v jakém světě žijeme

CO NÁM DODÁ SÍLU A ENERGII ZMĚNIT SVŮJ ŽIVOT?

Co nám tedy přináší svět, ve kterém žijeme? Nelíbí se nám, nejsme v něm spokojení, je často povrchní. Dlouho jsem nad touto otázkou přemýšlela a myslím, že to, co mě v tomto světě drželo tak dlouho, byl strach. Strach ze změny, z neznámého. Tenhle svět se mi sice nelíbí, ale znám ho. Vím, že když budu chodit do práce, dostanu na konci měsíce výplatu. Vím, že když zůstanu se svým partnerem, zůstane pravděpodobně i on se mnou. Mám v tomto světě svoje jistoty, o které bych v tom jiném světě přišla. Bojíme se tedy změny, protože máme strach z nejistoty a neznáma.

Postupem času jsem našla věci, které mi pomohly změnit moje myšlenkové nastavení. Podařilo se mi své staré strachy opustit. Našla jsem cestu, jak žít autentický život, mít radost z každého úkolu a výzvy, která přede mnou stojí. Nedělat věci, ve kterých nevidím smysl a které mi nepřinášejí uspokojení. Naučila jsem se pracovat s úkoly, které jsem si vytyčila. Organizovat si práci a volný čas tak, abych se cítila vyrovnaná a spokojená. Zjistila jsem, že ten stejný svět, který mi předtím připadal nespravedlivý a zlý je i místo, kde je možné naprosto všechno.

Zjistila jsem, že pokud nebudu samu sebe vnímat jako oběť, přestane se ke mně okolí jako k oběti chovat. Důležité je, co chceme vnímat, co chceme dělat a jestli skutečně začneme a nenecháme se odradit neúspěchy. Mít strach z neznámého je naprosto přirozené. Každý se cítí bezpečněji v situacích, které zná. I blbá realita je lákavější, než nejistota v neznámu.  

Pokud jste v situaci, že vás vaše jistota ničí, cítíte se unavení, vyčerpaní a bezmocní, je čas s tím něco udělat. Začátkem všeho je uvědomit si, v jakém světě žijeme. 

Objevila jsem kolem sebe spoustu příběhů úspěšných lidí. Pročetla desítky knih, příruček, prostudovala spoustu blogů, filosofií, přístupů. Začala jsem si postupně vybírat malé věci, které se mi zdály rozumné a snadné na vyzkoušení. Některé se osvědčily a některé jsem opustila po několika dnech. Zjistila jsem, že pracovat na sobě a učit se mi dělá radost. Zjistila jsem, že jsou věci, které neovlivním, ale ovlivnit mohu to, jak se na ně dívám a jak je budu vnímat, jak s nimi budu sama pracovat

  • Facebook
  • Google+